Stále mladá Caramella
05.05.2005
,
Švestka Štefan
,
33950
Muzika se dá nejen poslouchat. Davy vlnící se pod pódii na festivalech dokazují, že tóny a pohyb mají hodně společného. A někteří lidé dokonce provádějí pohyb na hudbu organizovaně. Taneční skupina Caramella, která bezesporu patří do tuzemské špičky, to činí už dvacet let. A tak jsme se s Jiřím Vašákem, kapelníkem – pardon, vedoucím skupiny, sešli.
Podnikli jste k dvaceti letům nějaké turné? Připravili jste speciální program?
My máme turné celý rok, (v roce 2004 jsme např.byli v Paříži, Bordeaux, Rivieře, Holandsku, Švýcarsku, Německo, Itálii a Rakousku) proto jsme naše výročí pojali jako zklidnění a ohlédnutí. Dvacet let je dost významné rozhraní. Když nějaký soubor existuje pětatřicet, čtyřicet let, spíš to už přináší do oslav smutek než radost. Dvacet let je nejlepší věk. I v životě.
Co jste viděli, když jste se ohlédli?
Cestu. Od 27 do 48 let jsem po ní šel. Deset let byla mým koníčkem, deset let krásným zaměstnáním. Kolem 1200 veřejných vystoupení, spousty televizí, festivalů, potlesků, lásek, uznání, nádherných zážitků, dojmů z cest, ale především rozdávání radosti. A hodně spokojených bývalých členů, jejich děti, nebo naopak rodiče. Udělali jsme si proto na oslavu výročí dost času, celý den.
Jak taková taneční skupina slaví?
Měli jsme toho připraveného hodně. Díky velkoplošnému video jsme se podívali hluboko do minulosti, „staré pažby“ předvedli živě dva nejlepší kousky ze své doby a pak nastoupila současná „mladá krev“ s ukázkou toho co tvoří současný repertoár. Výstava fotografií, pohárů z USA, stůl pro muzikanty, pozvali jsme naše přátele z Mutěnic s červeným i bílým vínem, vzali jsme všechny naše kroniky (24), hrála nám naše oblíbená kapela Nota Bene … ale nejúspěšnější byla „módní“ přehlídka všech kostýmů za uplynulých dvacet let.
Kapela se může za dvacet let hodně vyvinout, zlepší se, změní třeba i styl. Jak se může za tu dobu vyvinout taneční skupina?
Porovnání tanečníků a muzikantů je zvláštní, ale určitě zajímavé. Taneční skupina oproti muzikantům nesmí nikdy zestárnout. U ní je totiž součástí vystoupení i to, jak vypadá. Některé skupiny na to, pravda, nedbají, ale skotačící čtyřicetileté dámy už nejsou to pravé. Omlazování je neustálý a náročný proces, noví lidé se musejí naučit repertoár, zapadnout do souboru, pak ti starší odejdou, a tak se musí zase hledat. Je to nekončící.
Máte věkovou hranici, nad které navrhujete členovi, aby zvážil odchod? Nebo dokonce automaticky vyřazujete?
To je velice citlivá otázka.Dotyčný to obvykle vycítí, když se blíží třicítka – to je asi taková hranice pro konec v Caramelle. Začne si všímat, že přestává být obsazován a vybírán, stává se nepříjemným, a většinou to skončí roztržkou, která vyústí v jeho odchod. Bohužel často ve zlém. To je škoda. Ale klidných odchodů, kdy jsme si mohli vzájemně poděkovat a vídat se nadále, bylo za dvacet let více. (než těch prvních případů.)
To je opravdu vaše produkce tak náročná, že lidé nad třicet ji nezvládnou?
Existují taneční styly, kde by mohla být hranice výš. Ale to, co my děláme teď, a v čem se taneční skupina může nejlépe „vyřádit“(vyvíjet), jsou tak fyzicky náročné věci, že věk opravdu hraje roli.
Je mezi tancováním někde na venkovském countrybálu a vaší produkcí podobný vztah jako mezi diskotékovým trsáním a akrobatickým rokenrolem?
Já bych zůstal u příměru k muzice. Kapely se liší nejen ve stylu, ale i úrovní. Všechny žánry mají svou první a druhou ligu. Jak skutečnými schopnostmi, tak i ambicemi, komu co stačí. A stejně je to tak je i u nás, na taneční scéně: první liga, druhá liga, tancování pro radost; skupiny jdoucí co nejvýš a nejdál, za potleskem a do médií; nebo i skupiny snažící se co nejvěrněji kopírovat tradici.
Podle čeho bych já jako laik na vystoupení poznal rozdíl mezi první a druhou ligou? Na co bych si měl dávat pozor?
Nejvíc se to pozná z dojmu. Z energie, která v tanečnících je a kterou předají divákovi, z nadšení. Uchvátí, zaujmou, zapůsobí, aniž vnímáte, jak je to, co dělají, těžké. Ne vždy to souvisí s technikou, ale se srdcem. Samozřejmě se do toho promítají i kostýmy. My třeba máme osm sad kostýmů, ale některým souborům stačí jedna. Pak podle pestrosti nabízeného (délky) programu, podle jejich proslulosti, kde jsou vidět…
Existuje u tanců také nějaká vlastní tvorba? Jak se vůbec dělá vystoupení?
Určitě existuje. Téměř všechno, co taneční skupiny provozují, je vlastní tvorba. Co je autor hudby a textu u písniček, je u tanců choreograf. Někdy je choreografů víc, někdy se na tom podílí i celá skupina. Hudba nebývá původní.
Je tedy hlavním posláním hudby udržovat rytmus, anebo vás zajímá i obsah, vnitřní příběh, který se vyjádří tancem?
To je tak: u nás prošly country tance za třicet let své historie dlouhým a zajímavým vývojem. Na začátku se kopírovaly co nejvěrněji americké country tance, tradiční americké čtverylky, na tom měl velkou zásluhu pan profesor František Bonuš a jeho syn Jasan Bonuš. Tehdy existovala taneční skupina jenom jedna, od ní se všechno odvíjí. Časem se oblast tradice vyčerpala, a tak soubory přišly s vlastní tvorbou, čímž vznikla kategorie country show. V ní se už hledá inspirace i v obsahu hudebního doprovodu, může mít nějaký děj. Pak se zjistilo, že v Americe se nejefektnější styl, tzv. clogging neboli americký step, tancuje na jakoukoliv muziku, zdaleka ne jenom country – klidně na hiphop nebo techno. Ani kostýmy nepřipomínají country. Na ostří nože se u nás diskutovalo, jestli se může tancovat na Rednex, když polovinu efektu udělá jen samotná hudba.
To byla tedy jedna větev vývoje. Ale pořád u nás zůstaly soubory, které tancují na Nezmary, Hop-Trop, Cop, Rangers… Vějíř se rozvinul.
Nezkusili jste to někdy naopak, promyslet obsah vystoupení a nechat si složit hudbu na míru?
To ne. To u nás není. Před půl rokem jsem zkusil s kapelníkem Nota bene domluvit, kolik kde bude dob melodie a kolik pauzy. Zkusili jsme tedy udělat speciální hudbu, ale i tak bude choreograf pracovat až tehdy, kdy bude muzika hotová. Hudba ho musí oslovit.
Co třeba nějaké improvizace?
Tak něco na ten způsob máme. Jedna známá country instrumentálka (Jeden ze stylů country hudby) je založena na dialogu dvou hudebních nástrojů, jmenuje se (říká se tomu) Duelling banjo. Zpravidla kytara a banjo si vzájemně odpovídají. My jsme něco podobného převzali, jen jednoho muzikanta nahradil stepující tanečník. To se dá samozřejmě provozovat pouze s kapelou. A společné vystupování s kapelou je vůbec věc, o kterou teď dost stojím: aby kapela byla na stejném pódiu jako tanečníci, aby na sebe vzájemně viděli a vnímali se. Velice se nám osvědčilo, že se muzikanti a tanečníci znají jménem, vědí každý o možnostech druhých. Tím se navzájem obohacují a vyhoví si při produkci. A diváci ten kontakt vnímají. Hraní s kapelou mi dává i možnost dělat callera, to je aktivně účinkující taneční mistr, který různě zpívá, napovídá, rýmuje.
Zpíváte?
Ne, zpěv mi bohužel není dán. Hlavně se zaměřuju na rýmování nápovědy k tanci a vytváření nálady. S kapelou je to skvělé. Vzájemně se hecujeme a špičkujeme…..a lidi se baví.
Každá kapela se propracuje k velkým hitům, které diváci chtějí vždycky znovu. Co Caramella? Máte hity, které jsou žádané nebo které jsou vaším jistým trumfem?
Máme vyzkoušeno, že některé věci nesmíme dát na začátek nebo na konec, určité dvě skladby nesmějí být po sobě a podobně. Podle toho sestavujeme program.
Takže nemáte jedno konkrétní efektní číslo?
Teď bude. Dlouho jsme si ho schovávali – „Cowboys-playboys“ - , až nás teď oslovila Nova – do Go-Go šou. Možná jste ho sami v dubnu viděli v televizi. Další zajímavá spolupráce je s Heidi Janků. Po naší dohodě napsala písničku „Když kovboj spí“, která se stala jejím hitem, dokonce se tak jmenovalo i jedno její album v country stylu.
Kapela může natočit cédéčko, to se asi u tanců nedá.
O hodně věcí jsme ochuzení, nemůžeme se třeba vydělávat prodejem cédéček (smích), nehrajou nás v rozhlase. Zase ale máme výhodu v televizi. Natočili jsme pár výukových videokazet, i když ne s profesionální technikou. Pro sebe si občas děláme záznamy vystoupení.
Říká se, že mladá generace je pohybově čím dál horší, a navíc je spousta způsobů, jak může mladý člověk trávit volný čas. Narážíte na to i vy při konkursech do souboru?
Bohužel ano. Doba je v tomhle špatná. Musíme hodně slevovat z nároků. V roce 1987 jsme vyvěsili po školách pár letáčků a na konkurs přišlo sto lidí, ze kterých se vybralo dvanáct opravdu dobrých. Dneska i přes reklamu v novinách a rádiu přijdou čtyři lidi. A my jsme na nových lidech závislí. Jestli se něco nestane, zvoní tanečním skupinám umíráček.
Potíž je i ve slově „country“. To slovíčko je mezi mladou generací bohužel hrozně zprofanované a odrazuje, proto ho na začátku tajíme a maskujeme.
Není řešením výchova tanečníků od dětského věku?
Je to asi jediná šance. My to také děláme s vlastním souborem Caramellka, u dětí slovo „country“ žádnou negativní (odpornou) příchuť nemá. A pro rodiče je naopak zárukou, že se tam neděje nic podivného, žádné drogy a tak. Jenže děti přijdou v devíti, desíti letech, a v patnácti, kdy by mohly přecházet mezi dospělé, by rády zkusily zase něco jiného. Sehnat patnáctiletou dívku, která má ráda country, je téměř nemožné. Řada z nich třeba ráda poslouchá, ale nemá potřebu se k tomu hýbat (smích).
Co by taneční skupiny mohly a měly nabídnout mladým, aby je přitáhly?
Dneska na mladé už tolik nepůsobí, že budou cestovat. My jsme za poslední čtyři roky byli osmnáctkrát ve Francii, pro mě neuvěřitelná věc, ale pro nové lidi něco běžného. Ani možnost se hýbat už není tak unikátní. Zůstává tedy jen pocit vztahu, přátelství, možnost něčeho dosáhnout, dostat se, jak se říká, za hranice všedních dnů.
Přesto se mi nezdá, že by country tance byly na ústupu. Například o taneční soutěže zájem pořád je.
Aspoň že tak. Já se snažím teď pomalu připravovat už čtvrtý ročník Stodoly. To je jakási Porta v country tancích, s postupovými koly. Bývá jednou za dva roky, nejbližší ročník by měl být příští rok. Soutěží a dalších akcí je samozřejmě hodně: mistrovství republiky v country tancích, mistrovství republiky v cloggingu, festival pardubická Ryengle, my se pokoušíme řadu let dělat festival na Šiklově mlýně ve westernovém městečku.
Country tance jsou na rozdíl od klasických párových záležitostí kolektivu, ale i tak tipuji, že se v Caramelle lidé párují a třeba i vezmou.
To funguje, jsou to úžasné a neskutečné vztahové a citové propletence, které někdy dělají problémy, někdy skupinu utuží. To by bylo na film. Všichni spolu navzájem chodí a polovina lidí se vezme. Aspoň to tak bývalo. Takže i tohle je vlastně věc, která by mohla přitáhnout nové zájemce (smích).
Diskografie:
Country tance, MC, Presston 1994
www.caramella.cz
sepsal
Honza Hučín
Folk a Country (květnové číslo)
|