Po skončení prostorové zkoušky v St.Patrick pubu jsme v šesti lidech naskákali do dvou aut. Se Štefym jsem jela já s Hankou Černou. K blízkosti ČEZ Arény jsme dorazili dřív jak auto Hanky, která vezla Zuzku a Evču. Háňa a já jsme se vydali směle do davu lidí a skulinkami se prodrali až do haly, abychom drželi místa ostatním.
Na místo, které nám určovaly lístky, jsme se zeptali pořadatele u plánku sektorů. Ten nám ochotně poradil a my byli rádi, že vše nám šlo hladce. Dorazili jsme do sektoru H, uvelebili se a čekali na zbytek. Řinčí telefon: „Á, Štefy volá, už jsou tu.“ Popsala jsem místo, kde nás najdou, ale oni stále nepřicházeli.
Situace se zdála být podezřelá. Znova se nás dožadovali na telefonu, ale co to slyším? My sedíme špatně! Pán nás sice poslal dobře do sektoru, ale na lístku bylo ještě dodáno V.I.P., což jsme již nějak neřešili. Po vyvinuté námaze jsme se dostali k ostatním, s pocitem úlevy a smíchu na tváři se dali do řeči.
Ještě před začátkem show jsme okoukli přilehlý rautík a posilnili se dle chuti. Konečně vše začalo a nám hodina do pauzy utekla jako voda. Od tance jsme nemohli odtrhnout oči, zkoumali kroky, šaty, ale zpívání a hraní na housle by většina z nás ráda přetočila, což ale nešlo tak jako u DVDčka.
V pauze jsme rozebírali již nápady na šatky, hodnotili tanečníky a těšili se na pokračování. Dočkali jsme se a hleděli na zbylou část programu, který ale skončil a my vehementně tleskali a tanečníci zahájili přídavek. Někteří lidé dojetím vstávali, a já měla pocit velmi příjemného zážitku.
Z Arény nebylo snadné se dostat, ale my jsme se nenechali ušlapat zástupem fanoušků irského tance a zdárně dorazili domů.