Dvanáctého ledna, samozřejmě za deště a mlhy (teda spíše smogu) jsme se hromadně ubírali ku pardubickému nádraží. S radostí jsme uvítali teplou náruč samootevíracích dveří nádražní haly. Téměř hekticky jsme se prohnali po mozajkové podlaze kolem jednoho velmi slušného bezdomovce, který nám nabízel svoji poslední dřevěnou nohu výměnou za láhev slivovice. Štefy ho slušně odbyl. „Přece mu nedáme to nejlepší, co s sebou máme, no ne?“ Pošeptal nám s úsměvem, když si byl jist, že je bezdomovec z doslechu. Od té doby jsme ho sledovali s tichým údivem a s očekáváním v očích.
Najít to správné nástupiště pro nás samozřejmě není žádný problém, a tak se nám to podařilo už na počtvrté. Ani s číslem koleje to nebylo těžké prostě jsme nastoupili do vagonu, který se před námi otevřel jako první. A pevně doufali.
Ve vlaku jsme ke svému velkému zklamání zjistili, že Štefy žádnou láhev slibovaného nápoje nemá, a proto jsme mu, když se nedíval uzmuli karetní hru Bang! a spěchali s ní do vedlejšího kupé. Co na tom, že náš vedoucí ještě nejmíň dvě zastávky zlobně kopal do dveří a hulákal: „Děláte chybu! Slivovici možná nemám, ale to přece neznamená všechno, ne?“ Nenechali jsme se od hry rušit a zatáhli závěs na dveřích. Ani nás nepřekvapilo, když se za nedlouho z uličky ozvala zuřivá hádka. Moc jsme z ní neměli, jen jsme slyšeli průvodčího,který zaháněl našeho zoufalého šéfa zpátky do jeho vlastního kupé.
A tak jsme cestu strávili příjemně chráněni před okolním nervózním světem za závěsem prosklených dveří. Za pár hodin hraní karet jsme konečně dorazili do Města. To nebylo jako v Pardubicích ty se jenom tváří jako město ale moc jim to nejde, zato Brno to je jiná. Vystoupili jsme z vlaku na perón všude kolem bylo spoustu lidí a ti se prodíraly lesem ocelových sloupů. Situace se zdála být dost zoufalá. A tu se nás náhle chopil Štefy. Buď ve vlaku vychladnul nebo si konečně uvědomil, že nás k vystoupení potřebuje. (Ale podle mého skromného názoru nám jenom lhal když říkal, že tu slivovici nemá).
Bravůrně nás protáhl přímo prostředkem davu(i když při takové velikosti je těžké určit prostředek). Myslím že vím jak se cítí hroznové víno, když se z něj vinař snaží mermomocí dostat co nejvíc šťávy. Vyšli jsme z haly(spíše jsme byli vytlačeni z haly, která se ze všech sil snažil pojmout co nejvíc lidí) a objevili jsme se... někde. Naštěstí náš velký Štéf (kupodivu) věděl kudy kam a tak jsme po dvacetiminutovém přemýšlení a malém breafingu přešli tříproudou silnici a dokonce jsem se na druhém konci sešli všichni.
Odtud jsme se vydali přímou cestou bez zastávek na výstaviště. Řeknu vám Brno je krásný město těch tajných zákoutí a uliček, podchodů a spousta, spousta ulic a všechny vypadají stejně. Když jsme už potřetí míjeli v podchodu toho samého muzikanta s kytarou, který pořád dokola hrál „Rosa na kolejích“, došlo nám, že Štefy asi nevybral tu nejkratší cestu.
Ale ještě, že máme tu naši Monču Sedláčkovou, starou brňačku, ona sice není brňačka a stará je jenom trošku, ale i přes to nás dokázala vyvést a relativně bezpečně dopravit na brněnské výstaviště a dokonce najít ten správný pavilon. Trochu připomínal nádražní halu, až na to, že se mu podařilo spolknou ještě větší dav.
A znovu jsme utvořili hada a znovu jsme museli použít ostrých loktů a občas i vaků na kostýmy. Prodírali jsme se mezi stánky. Abych řekl pravdu tak vůbec nevím kudy, ale musel si nás někde převzít nějaký pán od rozhlasu (pro ten jsme měli tancovat), protože naše plácání konečně nabralo trochu určitější směr.
Probojovali jsme se až k zadní starně pódia, na němž se právě snažil zaujmout publikum nějaký orchestr. Zpočátku se mu to dařilo, ale jakmile se za jeho zády objevila tlupa neohrabanců s těžkým nákladem kostýmů a batohů s jídlem, měli muzikanti smůlu. Lidé ho začali poslouchat, teprve až když poslední z nás zaplul za bílou pochybnou stěnu postavenou na pódiu.
Už po vstupu mi bylo jasné že ať už tuhle podivnou převlíkárnu stavěl kdokoliv, zřejmě nebyl seznámen s tím že by měl postavit něco, co už nepotřebuje ukotvit lanky ke stropu. A tak jsme se snažili vydechovat vždy čelem k zemi, protože kdyby ty zvláštní bílé desky spadly otevřeli bysme se celému pavilonu ještě ne zcela v kostýmech, což sice je senzace, ale jsou mezi námi i tací kteří byli proti.
Příprava před tanci probíhala jako vždycky: převlíkání rozcvičování, malování a česání holek. Jenže tentokrát jsme museli pracovat s hodinářskou opatrností. Podlaha i podivné bílé zástěny se nebezpečně kymácely a tvářily se jako by na nás chtěly každou chvíli spadnout.
A pak konečně uvolnili místo nám. Štefy pronesl do mikrofonu pár vzletných slov na téma irských tanců. My jsme naběhli a zatancovali.
Lidi tleskali a my v šatně jsme si sypali popel na hlavu a navzájem jsme si sdělovali vlastní chyby. Prostě katastrofa. Za chvilku přišel Steve, pochválil nás jak se nám to povedlo, že se to prý lidem moc líbilo, ale teď že musíme rychle abychom stihli vlak. Všechno(doufejme že všecko) jsme spěšně naházeli do futrálů a jiných obalů a vyrazili.
Poučeni z minula jsme radši pustili do vedení skupiny Monču, která nás bezpečně dovedla ke správné tramvaji takže jsme se bez dalších problémů dostali k nádraží.
Výborně, co s ušetřeným časem? Každému je přeci jasné, že nejlepší způsob jak strávit čas je se jít najíst. A tak jsme se odvážně vzdálili až do KFC naproti nádražní budově.
Pravda říkají tomu jídlo, ale já jim moc nevěřím.
Trochu se mi zdálo, že bramborová kaše útočí na můj kuřecí řízek a když se do něj zakousla radši se stáhla zpátky do obrany jako zpráskaný pes.
No dejme tomu, že jsme to přežili a to jen díky tomu, že jsme měli málo času to sníst to natož přemýšlet o tom co to je.
A už se zase Brnem provalila tlupa spěchajících pardubáků. Respektive jsem přeběhli několikaproudovou silnici, za potlesku pískajícího davu jsme se prokličkovali mezi „šalinama“, aby nás mohla spolknout nádražní hala. Monča našla nástupiště okamžitě což bylo naše štěstí. Štefy sice brblal něco na téma, že by tohle dokázal taky, ale nebyl čas ho nějak komentovat.
Zpáteční cestu jsme už strávili ve společném kupé a věnovali jsme se skupinové družbě ve formě obvzláště vypečených her ze „Štefyho veselého pytlíčku“.
Pardubice byla dnes jen přestupnou stanicí. Využili jsme možnost vyměnit vlak za auta a valili jsme si to do Slatiňan. Kdyby náhodou někdo z vás nevěděl kde to je tak to nejste jediní. Protože jak se říká všechny cesty vedou ze Slatiňan, ale žádné už nevedou zpátky. A tak nebýt dvou domorodců v souboru asi bysme bloudili dodnes.
Slatiňany nás uvítali svým osobitým ignorujícím způsobem. Přijeli jsme před Sokolovnu, kde právě probíhaly taneční. Pan mistr nás zavedl do šatny.
Netrvalo dlouho, jen co jsme se stihli převlíknout a protáhnout, už nás hnali na parket. Slatiňanští adolescenti i jejich rodiče nás odměnili potleskem a když jim Štefy slíbil, že pro ně máme ještě překvapení napětí v sále ještě stouplo.
Chvíli jsme se účastnili veřejné zábavy, dokud se holky nevytratily do šatny připravovat se na kankán.
Když obecenstvo spatřilo tanečnice ve vyzývavých kostýmech propuklo v nadšení.
A spustila hudba... Teda... měla spustit...
Tanečnice se ohlížely jedna na druhou. Lidé nadšeně čekali co bude.
Nebylo... Štefy se snažil závadu opravit ale nějak se to nedařilo.
Dva pánové notně posíleni vínem začali zpívat tolik typický nápěv kankánu bohužel každý z jiného konce, pak se roztančili. Měli úspěch. Zato naše tanečnice museli stáhnout ocásky a peříčka ve vlasech a se skličujícími výrazy opustit parket.
Ačkoliv v družstvu panovala dost špatná nálada. Donesli se k nám zprávy, že se vystoupení moc líbilo, i když překvapení nevyšlo.